Bibi s čumákem v myších dírách a blátivé dovádění s Argem
Ráno jsem při cestě z pole potkal po dlouhé době Bibi. Měl jsem ze setkání ohromnou radost, konečně se zase pořádně vylítám. Ale co to? Bibča si mne vůbec nevšímala. Že by na mne zapomněla? honilo se mi hlavou. Vždyť před prázdninama jsme lítali jak dva blázni.Stále jsem se jí snažil vyprovokovat ke hře, lítal jsem, dováděl, dorážel na ní ... ale Bibi nic, jen si tak pobíhala, čmuchala v myších dírách, občas zahrabala a já byl vzduch. Její panička vyprávěla, že Bibča v červenci poprvé hárala a hodně se změnila. Už prý není tak hravá, s ostatními psy už skoro nelítá, hračky jí moc nezajímají. Její vášní (stejně jako prý její mámy( se stal lov myší. Vydrží čmuchat na poli hrozně dlouho a občas se jí podaří vyhrabat, ulovit a sežrat nějakou tu neopatrnou myšku. Škoda, těšil jsem se, lítání s ní bylo totiž super.
Na pozdní odpoledne domluvila panička lítání s Argem v Břevnovské zahradě. A to jsem si opravdu užil a Argo určitě taky.
Cesta autobusem proběhla v pohodě. Přijeli jsme tam o dost dřív a tak mi panička házela lítací talíř (dostal jsem nový), abych se trochu vylítal.
Po přivítání s Argem a jeho paničkou jsme šli do břevnovské zahrady. Jenže tam, kam jsme chtěli, sekali zahradu traktůrkem. No a paničky se oprávněně bály, že bychom tam v zápalu hry mohli vběhnout. A tak se šlo nejprve do třešňovky a potom k břevnovskému rybníčku. Tam jsem tak obdivoval kachny, že panička měla co dělat, aby mne udržela na břehu.
Taky musím prásknout co měla moje starší panička zase za "báječný" nápad. Viděla, že z rybníka vytéká potůček a napadlo jí, že bychom se mohli trošku osvěžit. Než stačila Argova panička nějak zareagovat, už jsme tam hupli. Nejdřív jsem zapadl až po břicho do bláta já a vzápětí za mnou Argo. Hned jsme vyběhli, udělali kolečko po louce, skočili zpátky do bláta a tak se to pořád opakovalo. Na druhé straně potůčku jsme zaujali malého bílého špice. Byl bez vodítka, rozběhl se za náma a za křiku své paničky "Nééééééééé" skočil ...... a vypadal jak čuně. Paničky se řehtaly až jim tekly slzy, škodolibky jedny.
A víte jak jsme smrděli? Prej hrůza :-)
Jediný, čeho se moje panička bála, bylo to, abych neskočil na nějakého dvounožce.
Pak jsme šli ještě běhat, abychom alespoň trošku oschli a já mohl do autobusu.
Doma jsem šel hned ode dveří do vany. Panička si bláhově myslela, že mne jen osprchuje. Ale ne, bláto se mne tak drželo, že vůbec nešlo smýt. Musela použít šampon, ale i tak to nebylo ono. Prý pořád cítí jak smrdím. Jen by mne zajímalo, jak je na tom ten bílý, původně sněhobílý špic.
Argo po bahenní lázni :-)
fotky na http://oskar-seltie.rajce.net/27.8.08_s_Argem_v_Brevnovske_zahrade