Dovádění s činčilama, podzimní prochajda ve Hvězdě
Hned po ránu na mně začali dorážet činčiláci a paničku napadlo, že by je pustila proběhnout. Prý už jsem rozumný pejsek (ha! to je mi ale novina - ještě tuhle jsem byl trdlo a plašan) a určitě jim nic neudělám. Vždyť jsem neublížil ani žábě, slepýšovi, ježkovi, ještěrkám a ani té mrňavé myšce. Jen jsem si je očmuchal.
Ale pro jistotu jsem dostal vodítko, aby mne přeci jen nenapadla nějaká blbost. Pak panička otevřela klec a mezi dvířka hupnul Bubák. To je ten černý "malý psíček" a je z nich hodnější. Málokdy mne kousne. Jenže zrovna dnes nebylo málokdy a on mně pro jistotu hned rafnul do čumáku. Prý abych si na něj dal pozor. Poté vylezl ven a začal hopsat po obýváku. Já hned za ním, abych si ho očichal, ale vždycky mi utekl. Byl jsem vzorný, vůbec jsem ho nechtěl ulovit a tak mi panička sundala vodítko. Vrtěl jsem ocasem, div jsem si ho neukroutil, ale na Bubáka to neplatilo. Hrát si opravdu nechtěl.
Pak jsem zjistil, že vylejzá i druhý činčilák - šedý Mates. Mazal jsem k němu a ten malej chlupatej hajzlík mně kousnul do nohy. To je takovej malej vzteklej a kousavej "pejsek" převlečenej za činčilu. Dokonce mně honil a já před ním utíkal. Byla to velká sranda a už se těším, až je panička zase pustí.
Odpoledne se rozhodovalo, jestli bude prochajda do Břevnovské zahrady nebo ve Hvězdě. A vyhrála to Hvězda, protože je tam prý víc psů. Bylo krásně (no paničkám byla krapet zima) a já se pořádně vylítal. Určitě tu bylo mnohem víc pejsků než na "mojí" louce. A těch nádherných vůní ve spadaném listí, to jsem si teda začmuchal. Domů jsem dorazil totálně zdrchaný, ale spokojený a šťastný jak blecha.
zatímco sleduju Matese Bubák vyčkává