Jak se mi udělal krunýř aneb výlet do Prokopáku
Venku je nádherně řekl bych že až vedro tak se všichni páníčkové rozhodli, že půjdeme na velkou prochajdu do Prokopáku. Prý mi ukážou potůček kde se můžu namočit. Tak jo.
Přes sídliště jsem šel způsobně na vodítku a hned na louce mně pustili na volno. Radostně jsem si běhal, hned dopředu hned dozadu a pak jsem objevil pole s vojtěškou. Chtěl jsem ho prozkoumat, letěl jsem k němu, ale co se to děje? Do cesty se mi připletla snad jediná louže, co v Prokopáku byla. Navíc pěkně hluboká.
Pomóóóc!!!!! Někam padám a nemůžu vytáhnout packy. Zazmatkoval jsem a padnul jsem do ní ještě bokem. Ale už je tu panička a tahá mně z té hnusné břečky ven. Nic se prý neděje, až přijdeme k potoku tak mně očistí. Jenže tam jsme nakonec vůbec nedošli. Bláto na mně rychle usychalo a já byl za chvilku jako v krunýři. Nohama jsem sotva pletl, tak mně každý páníček chvilku nesl v náruči. Nakonec to vzdali a vrátili jsme se domů.
Když jsme potkávali lidi, koukali na nás dost nechápavě. Venku vedro, nebe bez mráčků a proti nim my, všichni zablácení jak prasata.