Na poli a prochajda kolem zoologické zahrady
Tady už je jaro....obloha vymetená bez mráčků a svítí sluníčko. Sice teď zrovna odpočívám, ale už ráno jsem byl s paničkou na dlouhé prochajdě a dokonce se i pořádně vylítal. Nejdřív jsem honil tenisák, co jsem si našel u školky. Jenže panička ho kopla tak "šikovně", že se skulil ze stráně dolů a já už ho nevyčmuchal. Potom jsem si na louce zalítal za frisbíčkem, které jsme tentokrát měli pro jistotu s sebou. Ale klidně mohlo zůstat doma, protože jsem potkal Andulu se Žofinkou a Andula mě pěkně prohnala. Však už jsme se neviděli kolik měsíců. No a nakonec jsme udělali pořádné procházkovo-lítací kolo s Ashlinkou a Galankou. Tentokrát jsem přišel domů čistý, když se nepočítají různé větvičky a čumbrky v kožichu. Ale ty dvě byly jak čuňata. Ucouraný - to nevím z čeho, od bláta - to mi vlezly do mojí louže a obalený suchou trávou co zůstala na té posekané louce. Pěkně se tam vyválely obě dvě.
Po "o" vyrážíme na výlet. Ale pořád není jisté kam. Majda by šla s náma, ale chce jet jen do Hvězdy. No a panička by ráda jela k zoologické...a já bych asi nejradši chrupal.
Hned po obědě jsme vyrazili na slíbený výlet, abychom si užili jeden z posledních krásných dnů. Nakonec se paničky domluvily a jelo se k zoologické zahradě. Nešli jsme sice dovnitř, ale vyrazili po červené trase podél Vltavy. Tentokrát to nebyl šťastný nápad, protože uvedená trasa je zároveň i cyklostezkou. Všude se motali cyklisti, kočárky, kolečkáče a panička musela být pořád ve střehu, abych nevlítnul někomu pod kola. Pak už jí to přestalo bavit a dala mně na vodítko. Ale na druhou stranu - potkali jsme šeltičku, takovou mrňavou fenku oproti mně. Moc si se mnou hrát nechtěla, prý se bojí velkých psů a vrčí na ně. Na mně taky vrčela, ale mně to nevadilo. Byla docela legrační, taková krátkochlupá - prý nikdy neměla dlouhé chlupy jako já a to chodí na výstavy.
Pak jsme došli k přívozu - to jsme přemýšleli, jestli bych vůbec do toho vratkého vozidla nastoupil - no můžu zodpovědně štěknout, že ani náhodou.
Majda brblala, že už by šla domů, jenže se nám nechtělo vracet stejnou cestou. A jinou jsme neznali. Tak panička povídá:"Hele, támhle na tý skále jsou paneláky. A kde jsou paneláky, musí jezdit i autobus. A nějakým se určitě dostaneme k metru". A taky že jo. Jenže jsme předtím museli nějakou lesní-horskou stezkou pro kamzíky. Kdo byl ve svatém Janu, určitě si vzpomene na ty schody tam. No a tady to bylo podobné - jen úzké pro jednoho a daleko strmější. Majda sakrovala skoro celou cestu (skoro jako páníček), takže jí panička musela vytahovat nahoru. Já se jim oběma pilně motal pod nohama, tak sprdla ještě i mně Měli jsme štěstí, protože kdyby to nevylezla, lezli bychom tam někde ještě teď - protože domů jsme přijeli už za tmy.