Sám doma
Do svého nového domova jsem přišel ve středu 13. června. Mladší panička zůstala ve čtvrtek a pátek doma, vzala si ve škole štěněčí dovolenou. No, dovolenou by jí asi těžko dali, tak jí pro jistotu jako bolela hlava. A tak si se mnou hrála a chodila se mnou často ven. Na vodítko a obojek jsem si zvyknul hned a když jsem puštěný bez něj, tak jdu paničce za patama, aby se mi náhodou někam neztratila. Většinou potkáváme hodně lidí a je to docela legrace. Podle nich jsem kolie, šetlie, šeplie a dokonce liška!!! Tak nevím ale mít lišku v paneláku ...
Taky bych se rád seznamoval s ostatními pejsky, ale dost často mně panička vezme do náruče, protože ještě nemám všechna očkování. Myslím, že jsem si zvyknul brzo, už slyším na své jmého, to vždycky přiletím a dostanu piškotek a pochvalu. Někdy přiběhnu i ke kleci když na mne volá papoušek Kubíčku. Sice se mu snažím vysvětlit, že jsem Oskar, ale stejně si vede svou s piškot mi taky nikdy nedá.
Představte si, že hned tu první neděli večer povídá panička:" Oskárku, nedá se nic dělat, ale od zítřka budeš doma pár hodin sám. To jsem se vyděsil. Co tu budu dělat? A co když budu potřebovat ven? To určitě nevydržím.
Ale panička mně hned uklidnila, že v jednu hodinu už bude doma. A že prý za pár dní budou prázdniny a to tady sám nebudu celé dva měsíce.
V pondělí jsem byl statečný a zůstal tu sám. Ani jsem neplakal, když všichni zmizeli. No nebyl jsem zase až tak sám. Zůstali tu přeci papouchové a činčily. A když mi bylo smutno, šel jsem za nimi. Pak jsem si chvilku hrál, chvilku jsem spal a najednou zarachotily klíče a přišla starší panička z práce. Dostal jsem pochvalu že jsem šikovný pejsek. Vůbec nic jsem nerozkousal a loužičky byly na připravených novinách.
No taky musím na sebe prásknout, že za pár dnů jsem objevil, že se dají krásně otrhat tapety v chodbě a že gumová lišta okolo lina taky není špatná na žužlání ...